04.09.2006 - Jednou z řady obyvatel, se kterými se můžete v Domě sv. Cyrila a Metoděje pro zrakově postižené setkat, je i nevidomá Simona Pechancová, sympatická mladá žena, která si ve Vlaštovičkách našla svého životního partnera – manžela Michala. Ráda nám poskytla krátký rozhovor.
Jednou z řady obyvatel, se kterými se můžete v Domě sv. Cyrila a Metoděje pro zrakově postižené setkat, je i nevidomá Simona Pechancová, sympatická mladá žena, která si ve Vlaštovičkách našla svého životního partnera – manžela Michala. Ráda nám poskytla krátký rozhovor.
Jak jste se Simono o Domě pro zrakově postižené ve Vlaštovičkách dozvěděla a jak dlouho již tady bydlíte?
Tady ve Vlaštovičkách jsem necelé čtyři roky. O Vlaštovičkách jsem se dozvěděla od rodičů.
Můžete nám povědět, co všechno předcházelo Vašemu pobytu zde?
Já jsem se narodila v Ústí nad Labem, do základní školy jsem chodila v Praze, kde je speciální škola pro zrakově postižené. Když jsem ukončila základní školu, tak jsem rok studovala na Evangelické akademii v Náchodě, což je škola pro vidící lidí, ale berou tam i se zrakovým handicapem. Nicméně to nebylo to pravé, čím bych se chtěla v životě zabývat. A po roce jsem šla studovat na konzervatoř pro zrakově postižené, kterou jsem navštěvovala asi rok a půl. Protože se potom objevili zdravotní problémy, po tom roce a půl jsem ukončila studium na konzervatoři a přešla na rodinnou školu, kterou jsem asi po dvou a půl roce dodělala. Po ukončení rodinné školy jsem byla přibližně dva roky doma a v té době jsem se vlastně dozvěděla o Vlaštovičkách. V roce 2002 jsem do Vlaštoviček nastoupila.
Co Vám dosavadní pobyt v domě přinesl?
Pobyt ve Vlaštovičkách mi přinesl spoustu věcí, které jsem doposud neovládala. To znamená péče o domácnost, zdokonalila jsem se v prostorové orientaci a začala jsem se např. učit vařit. Mě se tady líbí, že má člověk dostatečnou míru svobody.
Během pobytu v domě jste si také pořídila vodícího psa...
Jsem moc ráda, že vodícího psa mám, protože to jsou moje oči. Když jdu po městě, tak se díky němu můžu spoustě věcí vyhnout. Pak má člověk pocit, že není ve městě tolik překážek. Svou Xenu nepovažuji pouze za vodícího psa, ale pomáhá mi také po stránce psychické. Cítím se s ní vyrovnaná. Když přijdete odněkud naštvaný, tak ten pes vás vždycky vítá a má z vaší přítomnosti radost.
Hodně času Vám jistě zabírá také výuka v rámci sociální rehabilitace.
Tady ve Vlaštovičkách jsem absolvovala péči o domácnost, prostorovou orientaci, kuchyňské práce a výuku na PC. Všechna tato výuka mě posunula zase o značný kus kupředu.
Pro spoustu vidících lidí se může zdát samostatný pohyb nevidomého člověka po městě naprosto nepochopitelný.
Prvním krokem k tomu, abych se mohla sama pohybovat po městě, je, že se učím jednotlivé trasy, které budu používat, např. trasu k lékaři nebo na nákup. Když už tu trasu umím bezpečně, tak už není potom problém se na to místo dostat. Při chůzi po městě si můžete vytýčit různé orientační body, jako jsou např. terénní nerovnosti, dlažební kostky atd. Člověk si musí taky při pohybu po městě pamatovat, kde co je, aby našel to místo, které hledá.
Jak trávíte svůj volný čas.
Co se týče mých koníčků, tak jedním z mých nejoblíbenějších je hra na kytaru. Ráda si také přečtu historickou nebo dobrodružnou knihu. Mým koníčkem je i můj vodící pejsek, ráda chodím do přírody, ráda cestuji.
Jak vycházíte s ostatními obyvateli domu?
Tady v domě jsem se znovu po dlouhé době setkala s bývalou spolužačkou ze základní školy, jinak jsem tady nikoho neznala. Myslím, že jsem tady navázala spoustu dobrých vztahů a přátelství s lidmi, které jsem dříve neznala. No a samozřejmě jsem tady poznala svého manžela.
Uvažujete o tom, že byste z Vlaštoviček v blízké době odešla?
Zatím v nejbližší době nemám v plánu někam odcházet, cítím se tady dobře. Myslím, že není kam spěchat, že člověk, když má možnost, tak by se měl naučit, to co se tady naučit může, a pak teprve si může říct, že je čas vykročit dál.
Chcete něco říct na závěr?
Jsem ráda, že tady ve Vlaštovičkách můžu být, protože to je pro mne velká škola.
Simonu Pechancovou a i ostatní obyvatele Domu pro zrakově postižené můžete podpořit v jejich úsilí o samostatný plnohodnotný život zasláním dárcovské SMS ve tvaru
DMS(mezera)CHARITAOPAVA na číslo 87777. Děkujeme!
Cena SMS je 30 Kč, příjemce obdrží 27 Kč.
Jak jste se Simono o Domě pro zrakově postižené ve Vlaštovičkách dozvěděla a jak dlouho již tady bydlíte?
Tady ve Vlaštovičkách jsem necelé čtyři roky. O Vlaštovičkách jsem se dozvěděla od rodičů.
Můžete nám povědět, co všechno předcházelo Vašemu pobytu zde?
Já jsem se narodila v Ústí nad Labem, do základní školy jsem chodila v Praze, kde je speciální škola pro zrakově postižené. Když jsem ukončila základní školu, tak jsem rok studovala na Evangelické akademii v Náchodě, což je škola pro vidící lidí, ale berou tam i se zrakovým handicapem. Nicméně to nebylo to pravé, čím bych se chtěla v životě zabývat. A po roce jsem šla studovat na konzervatoř pro zrakově postižené, kterou jsem navštěvovala asi rok a půl. Protože se potom objevili zdravotní problémy, po tom roce a půl jsem ukončila studium na konzervatoři a přešla na rodinnou školu, kterou jsem asi po dvou a půl roce dodělala. Po ukončení rodinné školy jsem byla přibližně dva roky doma a v té době jsem se vlastně dozvěděla o Vlaštovičkách. V roce 2002 jsem do Vlaštoviček nastoupila.
Co Vám dosavadní pobyt v domě přinesl?
Pobyt ve Vlaštovičkách mi přinesl spoustu věcí, které jsem doposud neovládala. To znamená péče o domácnost, zdokonalila jsem se v prostorové orientaci a začala jsem se např. učit vařit. Mě se tady líbí, že má člověk dostatečnou míru svobody.
Během pobytu v domě jste si také pořídila vodícího psa...
Jsem moc ráda, že vodícího psa mám, protože to jsou moje oči. Když jdu po městě, tak se díky němu můžu spoustě věcí vyhnout. Pak má člověk pocit, že není ve městě tolik překážek. Svou Xenu nepovažuji pouze za vodícího psa, ale pomáhá mi také po stránce psychické. Cítím se s ní vyrovnaná. Když přijdete odněkud naštvaný, tak ten pes vás vždycky vítá a má z vaší přítomnosti radost.
Hodně času Vám jistě zabírá také výuka v rámci sociální rehabilitace.
Tady ve Vlaštovičkách jsem absolvovala péči o domácnost, prostorovou orientaci, kuchyňské práce a výuku na PC. Všechna tato výuka mě posunula zase o značný kus kupředu.
Pro spoustu vidících lidí se může zdát samostatný pohyb nevidomého člověka po městě naprosto nepochopitelný.
Prvním krokem k tomu, abych se mohla sama pohybovat po městě, je, že se učím jednotlivé trasy, které budu používat, např. trasu k lékaři nebo na nákup. Když už tu trasu umím bezpečně, tak už není potom problém se na to místo dostat. Při chůzi po městě si můžete vytýčit různé orientační body, jako jsou např. terénní nerovnosti, dlažební kostky atd. Člověk si musí taky při pohybu po městě pamatovat, kde co je, aby našel to místo, které hledá.
Jak trávíte svůj volný čas.
Co se týče mých koníčků, tak jedním z mých nejoblíbenějších je hra na kytaru. Ráda si také přečtu historickou nebo dobrodružnou knihu. Mým koníčkem je i můj vodící pejsek, ráda chodím do přírody, ráda cestuji.
Jak vycházíte s ostatními obyvateli domu?
Tady v domě jsem se znovu po dlouhé době setkala s bývalou spolužačkou ze základní školy, jinak jsem tady nikoho neznala. Myslím, že jsem tady navázala spoustu dobrých vztahů a přátelství s lidmi, které jsem dříve neznala. No a samozřejmě jsem tady poznala svého manžela.
Uvažujete o tom, že byste z Vlaštoviček v blízké době odešla?
Zatím v nejbližší době nemám v plánu někam odcházet, cítím se tady dobře. Myslím, že není kam spěchat, že člověk, když má možnost, tak by se měl naučit, to co se tady naučit může, a pak teprve si může říct, že je čas vykročit dál.
Chcete něco říct na závěr?
Jsem ráda, že tady ve Vlaštovičkách můžu být, protože to je pro mne velká škola.
Simonu Pechancovou a i ostatní obyvatele Domu pro zrakově postižené můžete podpořit v jejich úsilí o samostatný plnohodnotný život zasláním dárcovské SMS ve tvaru
DMS(mezera)CHARITAOPAVA na číslo 87777. Děkujeme!
Cena SMS je 30 Kč, příjemce obdrží 27 Kč.
Autor: Václav Burda
