MÁME ZŮSTAT S DĚTMI, NEBO S KLIENTY?
Tato doba není jednoduchá. Náš tým se skládá ze sester, které mají malé děti a ty jsou doma na distanční výuce. A tak se před námi objevila otázka: zůstat s dětmi a pomáhat jim ve vzdělávání, či dát přednost pacientům a jejich útrapám? Všechny se snažíme skloubit obě tyto věci dohromady. Naši pacienti z coronaviru většinou mají respekt, nikoli strach. Je samotné a jejich rodiny trápí více jejich nevyléčitelné onemocnění. My sestry mobilního hospice nemůžeme zkrátit naši návštěvu na co nejkratší dobu, abychom klienta neohrozily případnou nákazou. Pacienti v naší péči totiž nejvíce potřebují cítit zájem, oporu a hlavně to, že na ně máme čas. Největší problém, se kterým stále bojujeme, jsou roušky. Když musím někomu sdělit, že se jeho životní cesta blíží ke konci, je důležité, aby i z mého obličeje vyčetl, že na své utrpení nebude sám, ale že mu budu v těžké chvíli oporou a zároveň i ulevujícím faktorem. V tom případě je třeba být i velmi osobní - a to s rouškou nejde. Eva MERTOVÁ, mobilní hospic Pokojný přístav
I NEVIDOMÍ VNÍMAJÍ KAŽDÉ MÉ GESTO, A TAK NENÍ MÍSTO NA STRACH A OBAVY
V Charitě Opava pracuji již několik dlouhých let, mé pracovní místo je v chráněném bydlení v Domě sv. Cyrila a Metoděje pro zrakově postižené ve Vlaštovičkách. Tato práce mě hodně baví a nesmírně naplňuje. Zároveň mě posouvá nejen profesně, ale i lidsky. Každodenní starost a péče o naše klienty sebou přináší spoustu úkolů, povinností, starostí, ale i radosti a úsměvů v situacích, které se neustále dějí. Dům je plný lidiček s různými životními peripetiemi a není někdy jednoduché vyhovět všem jejich požadavkům a prosbám. Je potřeba zajistit pro svěřené klienty spoustu úkonů, které v „době před covidem“ zabraly mnoho času i energie. Chráněné bydlení přeci jen funguje 365 dní v roce, bez ohledu na to, zda je všední den, neděle či Vánoce nebo Velikonoce.
Člověk denně plánuje, denně si dělá představu o tom, co stihne tehdy a tehdy a co zvládne v příštím týdnu, kdy kam svého klienta doprovodí, co spolu uvaříme dobrého, jak ještě víc pomůžu já konkrétně k jeho osamostatnění. Plánuji a plánuji a pracuji a pracuji. A pak najednou BUM. Ze dne na den, z hodiny na hodinu je vše jinak. Úplně jinak. Nastala „doba covidová“.
Náš tým je rozdělen dvě poloviny, zpočátku bez možnosti využít kvalitní pomůcky, vybaveni jen vlastnoručně ušitými rouškami a postaveni před hotovou věc. Opět se postarat. Ovšem postarat se v naprosto jiných podmínkách, než dosud. Ve strachu, v nejistotě, v obavách, co bude zítra. A svůj strach a obavy uschovat ve svém srdci, hlavně, ať klienti nepoznají, že i já se bojím a nevím, jak dál. Můj pracovní režim se v jediné chvíli naprosto změnil. Ráno přijdu do práce, měřím si teplotu, pak je potřeba se náležitě vybavit ochrannými pomůckami (za něž patří velké poděkování mým nadřízeným, kdeže jsou ty látkové roušky z jara). Mám respirátor, štít, ochranné brýle, rukavice. Mám „jakous takous“ jistotu, že chráním sebe i ostatní.
A pak se vydám napříč Domem za svými klienty. A ti, jelikož nemohou v rámci covidových opatření ven, už netrpělivě čekají, až jim zaklepu na dveře bytu a usměju se na ně aspoň očima a potěším je hlasem. I když jsou někteří z nich nevidomí, vnímají velmi dobře každé mé gesto. A proto není místo pro strach a černočerné obavy. Mám zase plán. Udělat jim den, jako obvykle. Sednout si k nim a povykládat si o všech jejich radostech a strastech, o tom, co se jim zdálo, čemu se zasmáli. Probereme společně jejich potřeby – mají hlad, chtějí si vyprat prádlo, uklidit byt, poslechnout oblíbený pořad v televizi či zvukovou knížku. Chtějí ale také stále spojení se světem tam venku. Snažím se být jim přitom jakýmsi mostem. Oni ven za brány bydlení nemohou, já ano. A tak se vydávám ven do toho „nebezpečně nakažlivého prostředí“ nakoupit, obstarat jim poštu, léky, nakoupit vánoční dárky a předat vzkazy jejich blízkým.
Jsem tak nějak „v první linii“ Jsem z počátku plná energie a nadšení. Na jaře loňského roku jsme vše vykonávali s nadějí na zlepšení, s vidinou blížících se Velikonoc. Teď v tzv. druhé vlně vnímám u sebe ztrátu energie, chuti být pozitivní, nevidím konec všem těm opatřením, nevím, co říkat klientům na otázku: A kdy už to skončí? Opouštějí mě síly, každá směna v ochranných pomůckách je přetěžká. Koneckonců, zkuste si nasadit respirátor a vyběhnout s ním několikrát ta patra v Domě sv. Cyrila a Metoděje! Zkuste v ochranných pomůckách komunikovat s nevidomým – šišláte, huhňáte a člověk naproti vám naprosto nerozumí. To vše nepřeberně krát denně po několik dlouhých hodin. Nesu na bedrech všechny požadavky klientů, které byli zvyklí si ve „světě tam za branou“ vyřizovat sami. Pro ně je to ztráta svobody, pro mne nesmírně psychicky i fyzicky náročný úkol.
Nebudu lhát, že vše zvládám. Často doma večer složím hlavu do dlaní a říkám si: „Ještě jsem toho mnoho nestihla, snad zítra.“ Ale zítra je další den, který má své starosti a povinnosti. Nebere to konce. Velice dobře si uvědomuji potřebnost všech opatření v našem zařízení. Tato nemoc je, jak mi řekla jednou má kolegyně, jiná. Sama jsem si onemocněním covidem prošla a sáhla si tak na dno svých sil. Nová zkušenost, nové připomenutí a zdůvodnění toho, proč chráním ostatní i sebe. Snažím se žít teď ze dne na den, neplánovat, nebýt zbytečně smutná z věcí, které nezvládám. Od kamarádky jsem dostala k Vánocům motivační kalendář s příznačným názvem „VŠECHNO, CO CHCEŠ, DOKÁŽEŠ.“ A tak teď sedím nad jeho stránkami a píšu si do něj každodenní maličkosti, které se povedly. A na každou z jeho stránek vždycky píšu nadpis: Že to zase zvládneme! Petra HRBÁČOVÁ, Dům sv. Cyrila a Metoděje
VČELÍ ÚL ZTICHL
Otevírám dveře od střediska, jdu do prvního patra a slyším, jak se v Denním stacionáři pro seniory hraje na harmoniku a zpívá. Zamávám na holky a pokračuji po schodech nahoru. Po cestě potkám Irenku, která už podruhé myje schody. Vyjdu do posledního patra. A tam to žije. Pro nezasvěcené – připomíná to tu včelí úl. Výbuchy smíchu, křik, překřikování jedné přes druhou. Holky pobíhající z dveří do dveří. Vůně kávy, čaje… Klid, pohoda, dobrá nálada a úsměvy. Pak najednou přijde den, který všechno změní. Otevřu stejné vstupní dveře. V prvním patře je ticho, protože tam nikdo není. Na chodbě cítím jen pach dezinfekce. Včelí úl ztichl – je opuštěný. Snad jen díky mobilní skupině, telefonátům a organizaci vedoucích pracujeme pořád stejně. Nic z toho ale nemůže nahradit osobní kontakt s kolegy. Snažíme se, aby tato situace na klienty neměla žádný vliv. Přesto si všichni uvědomují, že i když jsme zdraví, o něco jsme přišli. PAVLA
NA ROUŠKY SI PÍŠEME JMÉNA, ABY NÁS KLIENTI POZNALI
Rouška je jen kousek látky na tváří, řeklo by se. Ale pro řadu klientů to byl velký problém. Někteří mě v roušce nepoznávali. Tak jsem začala nosit roušku s napsaným jménem, nebo jsem jim stále opakovaně říkala, kdo jsem. Ti klienti, kteří už předtím slyšeli špatně, mě s rouškou na obličeji neslyšeli vůbec nebo velmi špatně. Musela jsem hodně křičet a často se dorozumívat rukama. JITKA
TLAK NA NÁS JE OBROVSKÝ
V tomto období mám největší strach o naše klienty. Omezili styk s nejbližšími a z obavy před virem nechodí ani na procházky. Tlak na nás pečovatelky je obrovský, nemohu se nakazit i já, a potom ostatní, i když mám ochranné prostředky? DANA
NA STRACH Z ONEMOCNĚNÍ NEMYSLÍM
Když jsem v začátku loňského roku zaslechla první zprávy o této nemoci, vůbec mě nenapadlo, co všechno to přinese do běžného života. V březnu ze dne na den nebo spíše z hodiny na hodinu uzavření stacionáře Mraveneček… A co dál? Částečně plnění pracovních povinností z domova, malá výpomoc na jiných střediscích, která mi dala možnost nahlédnout do práce jiných, ale chyběl mi „můj“ kolektiv, klienti, osobní setkání. S radostí jsem po dvou a půl měsících uvítala návrat do práce. A to, že k pracovním povinnostem přibyla ještě přísnější hygiena, dezinfekce a podobně, to myslím nikomu nevadilo a nevadí.
Všechno to dění kolem covidu-19 pokračuje dál, ale stacionář už naštěstí není uzavřený. Pro mě práce zůstala stejná, nemyslím při ní na strach z onemocnění. Někdy je těžké stále dokola vysvětlovat klientům, proč nemůžeme nikam vyjet, proč stále někteří kamarádi nedocházejí do stacionáře, protože mají obavu z nákazy, proč nemáme žádné akce… Povídáme si s nimi o tom všem a staráme se o ně stejně jako před „tím“.
A jestli mám strach z nákazy? Já i někteří kolegové jsme si nemocí na podzim už prošli a tak nějak ve skrytu duše doufám, že podruhé už mě to nepotká. Drží nás asi všechny soudržnost, dobrá nálada, smích, stojíme při sobě a tím je práce i v této době klidná a pohodová. Ale chybí mi už strašně moc osobní setkání s ostatními kolegy, kamarády, i to prosté podání ruky při přivítání nebo rozloučení, prostě všechno, co patří k normálnímu životu, tomu pracovnímu i osobnímu. Jana KONOPKOVÁ, Mraveneček
