Dominikánky přišly do Vlaštoviček a Jarkovic v roce 1915 a provozovaly zde dvoutřídní a mateřskou škola, kulturní centrum a sirotčinec. První rána pro rozvíjející se společenství přišla v roce 1938. Na místa sester nastoupili němečtí učitelé. Sestry, které se snažily pomáhat pronásledovaným, byly německými administrátory obviňovány z šíření nenávisti k německé říši. Vše vyvrcholilo internováním sestry Marie Dolanské, která 8. prosince 1943 zemřela v koncentračním táboře Ravensbrück.
Po válce sice ve Vlaštovičkách začaly sestry dominikánky opět vyučovat, ale nový režim se již chystal k likvidaci řádů i klášterů. Po tzv. Akci K, během níž komunistické bezpečnostní složky v dubnu 1950 zlikvidovaly mužské kláštery, následovalo zničení ženských řádů. Sestry dominikánky byly z Vlaštoviček za dozoru bezpečnostních složek vyvezeny 28. září 1950 do Bohosudova. Klášter ve Vlaštovičkách čekala postupná devastace a pustnutí. V roce 1972 byl objekt převeden do majetku JZD Hraničář Loděnice.
Když dostaly po roce 1989 budovu zpět sestry na základě restitučního řízení, přebíraly místo prosperujícího kláštera polorozpadlou ruinu, na jejíž obnovu již neměly dostatek síly ani financí, proto ji darovaly Charitě Opava. Tehdejší ředitelka Anna Ekslerová si i dnes uvědomuje, že rozhodnutí, zda dům převzít, nebylo vůbec jednoduché. „Byli jsme obyčejní lidé z úplně jiných oborů. Já jsem třeba pátrala, ovšem tehdy ještě bez internetu, jak vlastně funguje státní správa a sociální služby, co dělá investor a podobně,“ vzpomíná. „Nehledě k tomu, že nikdo z nás si neuměl reálně představit víc peněz než třeba sto tisíc, ale odhad rozpočtu jen na rekonstrukci byl osmnáct miliónů,“ dodává.
„Dům byl příšerně zdevastovaný, všechno, co se dalo odnést, bylo pryč, okna byla rozbitá a rozlámaná, chyběla přípojka elektrického proudu, vody a kanalizace,“ vzpomíná současný ředitel Charity Opava Jan Hanuš, který se spolu s dalšími začal podílet na opravě budovy a její přeměně na Dům sv. Cyrila a Metoděje. Lidí, kteří se před třiceti lety na tomto zdánlivě nemožném úkolu podíleli, byly desítky. „Ale nezlobte se, nebudu je vyjmenovávat, protože bych nerada na někoho zapomněla. Na druhou stranu, Pán Bůh má všechny zapsané ve své paměti, ne? A o co jiného kráčí,“ usmívá se Anna Ekslerová. Započaly dlouhé a náročné práce, díky nimž je dnes Dům sv. Cyrila a Metoděje místem, ve kterém už tři desetiletí nacházejí nový domov dospělí, těžce zrakově postižení nebo lehce mentálně postižení občané z celé republiky.
Na to vše vzpomínali na společném setkání po třiceti letech sestry dominikánky Štěpánka, Miriam a Bedřiška, které přijely z Bojkovic, ze Střelic a z Prahy. Spolu s nimi také Anna Ekslerová s dalšími pamětníky Boženkou Mejzlíkovou, Olgou Rampáčkovou, Aničkou Foldynovou a Janem Hanušem i současní zaměstnanci a obyvatelé Domu sv. Cyrila a Metoděje. Součástí slavnostního setkání byla prohlídka domu, mše sv. sloužená opavským děkanem Václavem Koloničným a otcem Markem Večerkem a následná beseda. „Bylo krásné si připomenout, jak se všechno to naše snažení, všechny dobré úmysly nakonec neztratily, ale zúročily v tomto krásném příběhu,“ zhodnotila za všechny nadějeplné setkání Anna Ekslerová.
