10.02.2006 - Pavel Klanica (37) ještě před rokem nevěděl o Domu pro zrakově postižené ve Vlaštovičkách vůbec nic. Nyní zde již několik měsíců žije. Nejen o tom, co se za tuto krátkou dobu v jeho životě změnilo, jsem si s panem Pavlem povídal před zahájením jeho pravidelné výuky sociální rehabilitace.
Pavel Klanica (37) ještě před rokem nevěděl o Domu pro zrakově postižené ve Vlaštovičkách vůbec nic. Nyní zde již několik měsíců žije. Nejen o tom, co se za tuto krátkou dobu v jeho životě změnilo, jsem si s panem Pavlem povídal před zahájením jeho pravidelné výuky sociální rehabilitace.
Jak jste, Pavle, v Domě sv. Cyrila a Metoděje dlouho?
Začátkem března to bude pět měsíců.
Jak jste se vlastně o Domě pro zrakově postižené dozvěděl?
První impuls přišel od mé kamarádky, která je lékařkou. Pak jsem se telefonicky spojil s Tyflocentrem v Ostravě, no a můj další telefonát už byl přímo s Petrou Hrbáčovou – vedoucí domu.
Co jste dříve dělal?
Celý dosavadní život jsem pracoval jako zedník a obkladač, rok a půl jsem tuto profesi vykonával na šachtě. Mezitím jsem tři roky pracoval také v Německu.
Co se Vám pak přihodilo?
Náhle se mi rapidně zhoršil zrak, během tří měsíců jsem přestal téměř vidět. V nemocnici přišli na to, že se jedná o vrozenou vadu, která se projevuje mezi dvacátým a čtyřicátým rokem života. Konkrétně se jedná o atrofii optických nervů.
Ztráta části zraku, to musel být pro Vás tehdy šok.
V tu dobu se mi honily hlavou nejrůznější myšlenky. Zejména jsem musel řešit otázku „Co budu dělat dál?“
Nakonec jste se rozhodl pro dům ve Vlaštovičkách. Co od pobytu očekáváte?
Je pro mě důležité, že mám takříkajíc střechu nad hlavou a mohu se v klidu v rámci rehabilitace učit věci, které potřebuji. Pro začátek pro mě bylo důležité zvládnutí chůze s bílou holí, nyní se učím např. psát na klávesnici, abych mohl bez problému ovládat počítač. Zatím se na počítači seznamuji např. s internetem a el. poštou.
Jaký dojem ve Vás dům ve Vlaštovičkách zatím zanechal?
Z domu mám velmi dobrý pocit. Pro ty, kteří chtějí v životě, přes problém se zrakem, ještě něco dokázat, je to dobrá volba.
Jak se na Váš pobyt ve Vlaštovičkách dívají Vaši přátelé či známí?
Veskrze kladně. Musím říct, že mi velmi pomohla má přítelkyně, je pro mě skutečnou oporou.
Našel jste si tady nějaké přátelé či kamarády?
Určitě. Našel jsem si tady několik kamarádů, s kterými si opravdu rozumím, a s kterými si mám vždycky co říct.
Máte nějaké koníčky či hobby, jak trávíte svůj volný čas?
Já jsem dříve závodně hrál hokej, takže se snažím chodit pravidelně do tělocvičny a občas si také zajdu zaplavat v bazénu.
Když se řekne Pavel Klanica a budoucnost, co se Vám vybaví?
Musím prozradit, že od září se chystám na pětiměsíční rekvalifikační masérský kurz. Už jsem udělal v Praze přijímací zkoušky. Takže z toho je zřejmé, že svou budoucnost bych chtěl spojit právě s touto profesí.
Máte v plánu Dům pro zrakově postižené v budoucnu opustit?
Prozatím jsem o tom neuvažoval, ale možná časem se na to budu cítit připravený a rozhodnu se odejít do vlastního bydlení.
Děkuji za rozhovor a mnoho štěstí.
Jak jste, Pavle, v Domě sv. Cyrila a Metoděje dlouho?
Začátkem března to bude pět měsíců.
Jak jste se vlastně o Domě pro zrakově postižené dozvěděl?
První impuls přišel od mé kamarádky, která je lékařkou. Pak jsem se telefonicky spojil s Tyflocentrem v Ostravě, no a můj další telefonát už byl přímo s Petrou Hrbáčovou – vedoucí domu.
Co jste dříve dělal?
Celý dosavadní život jsem pracoval jako zedník a obkladač, rok a půl jsem tuto profesi vykonával na šachtě. Mezitím jsem tři roky pracoval také v Německu.
Co se Vám pak přihodilo?
Náhle se mi rapidně zhoršil zrak, během tří měsíců jsem přestal téměř vidět. V nemocnici přišli na to, že se jedná o vrozenou vadu, která se projevuje mezi dvacátým a čtyřicátým rokem života. Konkrétně se jedná o atrofii optických nervů.
Ztráta části zraku, to musel být pro Vás tehdy šok.
V tu dobu se mi honily hlavou nejrůznější myšlenky. Zejména jsem musel řešit otázku „Co budu dělat dál?“
Nakonec jste se rozhodl pro dům ve Vlaštovičkách. Co od pobytu očekáváte?
Je pro mě důležité, že mám takříkajíc střechu nad hlavou a mohu se v klidu v rámci rehabilitace učit věci, které potřebuji. Pro začátek pro mě bylo důležité zvládnutí chůze s bílou holí, nyní se učím např. psát na klávesnici, abych mohl bez problému ovládat počítač. Zatím se na počítači seznamuji např. s internetem a el. poštou.
Jaký dojem ve Vás dům ve Vlaštovičkách zatím zanechal?
Z domu mám velmi dobrý pocit. Pro ty, kteří chtějí v životě, přes problém se zrakem, ještě něco dokázat, je to dobrá volba.
Jak se na Váš pobyt ve Vlaštovičkách dívají Vaši přátelé či známí?
Veskrze kladně. Musím říct, že mi velmi pomohla má přítelkyně, je pro mě skutečnou oporou.
Našel jste si tady nějaké přátelé či kamarády?
Určitě. Našel jsem si tady několik kamarádů, s kterými si opravdu rozumím, a s kterými si mám vždycky co říct.
Máte nějaké koníčky či hobby, jak trávíte svůj volný čas?
Já jsem dříve závodně hrál hokej, takže se snažím chodit pravidelně do tělocvičny a občas si také zajdu zaplavat v bazénu.
Když se řekne Pavel Klanica a budoucnost, co se Vám vybaví?
Musím prozradit, že od září se chystám na pětiměsíční rekvalifikační masérský kurz. Už jsem udělal v Praze přijímací zkoušky. Takže z toho je zřejmé, že svou budoucnost bych chtěl spojit právě s touto profesí.
Máte v plánu Dům pro zrakově postižené v budoucnu opustit?
Prozatím jsem o tom neuvažoval, ale možná časem se na to budu cítit připravený a rozhodnu se odejít do vlastního bydlení.
Děkuji za rozhovor a mnoho štěstí.
Autor: Václav Burda
