PÉČI O KLIENTA POZITIVNÍHO NA COVID-19 JSME NEPŘERUŠILI
Chtěla bych se s Vámi podělit o krátkou epizodu ze svého života v covidovém čase. Telefonoval mi známý, že se jeho strýček, šestadevadesátiletý pán a shodou okolností náš klient, necítí dobře, zda bych se na něj při návštěvě se nepodívala.
A skutečně byl dušný, měl teplotu a kašel. Informovala jsem praktického lékaře a ten ho poslal na PCR test. Vyšel jako pozitivní, bohužel. Péči o něj jsme ovšem nepřerušili. Naše pravidelné návštěvy se ale odehrávaly za použití ochranného obleku, rukavic, respirátoru a štítu. Dezinfekce byla samozřejmostí. Práce byla velmi náročná, ale byli jsme rádi, že můžeme pomoci. Klient bydlí sám a společnost a péče mu chyběla. Byl rád, že si při naší návštěvě může vypít jedno pivečko, nerad ho pil sám. Nabízel i mně, ale s díky jsem odmítla.
Návštěvy u ostatních klientů už tak náročné nebyly, za použití respirátoru a rukavic jsme dále ošetřovali dekubity či proleženiny, prováděli odběr krve. Setkávala jsem se i s tím, že klienti odmítali při naší návštěvě nosit roušku, ale po domluvě souhlasili, že si ji po dobu naší návštěvy nasadí, aby chránili své zdraví. LENKA, Charitní ošetřovatelská služba
VÍCE SI VÁŽÍM TOHO, JAKÉ MÁM KOLEM SEBE LIDI
Hneď na začiatku epidémie som sa necítila v prvej línii. Poslali nás do karantény, stacionáre sa z nariadenia vlády zatvorili. Hlavou mi preletela myšlienka, že sa za pár dní vrátim do práce. Veľmi som si nepripúšťala, že situácia je tak vážna a až po niekoľkých dňoch som pochopila čo sa deje.
Už v ďalší deň v Charitě Opava oslovili ľudí, ktorí vedia šiť a tak som mohla pomáhať šitím rúšok. Doma v bezpečí, čo som brala v tejto situácii ako veľké plus. Po nejakej dobe som mohla pomôcť aj na iných strediskách Charity a to už bolo chvíľami náročnejšie, hlavne pre mňa niečo neznáme. Som rada za túto skúsenosť, zistila som, že práca v teréne je neľahká. Dievčatá v opatrovateľskej službe majú môj veľký obdiv.
A také moje zhrnutie na záver. Oveľa viac si vážim to kde pracujem, ako žijem a akých mám okolo seba ľudí. Bolo zaujímavé sledovať, ako v ťažších životných podmienkach ľudia držia pri sebe, ako si zrazu chýbame, ale aj že sme ľahko zraniteľní a v krízovej či neistej chvíli sa ukáže naša pravá tvár. Je to pre mňa osobne plusová vec. Najviac som smutná z toho, že nemôžem byť s mojimi blízkymi zo Slovenska. Teším sa na nové a lepšie, oveľa krajšie časy. Jana ZACHEROVÁ, Mraveneček
A OPĚT RESPIRÁTOR, OCHRANNÝ ŠTÍT, GUMOVÉ RUKAVICE...
Je březen 2020 a v médiích se objevují první zprávy o viru covid-19. Jak reagovat, co dělat, jak ochránit klienty v našem zařízení?
První pro mě nepříjemnou povinností bylo rozdělení pracovního kolektivu na dva týmy z důvodu bezpečnosti, takže jsme pak komunikovali jen elektronicky nebo telefonicky. Velkým úkolem bylo také písemné zpracování průběhu služby a uložení do složek, protože k nám přicházeli na výpomoc i pracovníci z jiných středisek Charity Opava. Pokud by to bylo potřeba, byli by pak schopni nemocné pracovníky zastoupit.
Museli jsme stanovit hygienická pravidla a bezpečnostní opatření důležitá pro chod našeho zařízení, od praní roušek až po používání dezinfekce. Klientům jsme doporučili vycházet ze zařízení jen v nejnutnějších případech, aby byl omezen kontakt s ostatními lidmi. Veškeré nákupy vždy podle seznamu obstarávali pracovníci. Z plných nákupních košíků jsme zboží překládali do auta a pak do tašek, které se rozvážely do jednotlivých bytů klientů. Na úřady, k lékaři a na poštu vždy klienty doprovázeli pracovníci, abychom omezili kontakt s cizími lidmi.
Na počátku pandemie, kdy nebyl dostatek ochranných pomůcek, jsme si pomáhali, jak jen jsme mohli. I klientům trvalo, než si zvykli na pravidelné nošení roušek, neustále jsme je museli upozorňovat na dodržování hygienických pravidel. Tato bezpečnostní opatření trvala až do května. Samozřejmě, že klienti poté přivítali pomalé rozvolnění. Letní měsíce uběhly jako voda, ale situace se opět pozvolna zhoršovala. V říjnu nastal opět zpřísněný režim, ale to už jsme měli vypracovaný systém pravidel a k dispozici dostatek ochranných pomůcek. A pracovní směna opět začínala měřením teploty a zapsáním do tabulky, nasazením respirátoru a štítu a jednorázových rukavic. Jenže začali přibývat nakažení zaměstnanci i klienti. Museli jsme mnohdy pracovat nad rámec svých možností a někdy i snášet nepříjemné chování klientů, pro něž je velmi těžké být za přísných opatření v izolaci.
Ale vydrželi jsme! A to jen díky dobré komunikaci a spolupráci s manažerem sekce, vedoucí domu a ostatními kolegy v týmu, za což bych jim chtěla poděkovat. Hana HAASOVÁ, Dům sv. Cyrila a Metoděje
MŮJ ROK 2020 S COVID-19
Skoro celý 2020 byl pro všechny z nás jiný, náročnější. Pro někoho více, pro někoho méně. Já patřím k té druhé skupině. Když se v médiích začaly objevovat zprávy o nákaze v Číně, nevěnoval jsem tomu příliš pozornosti. Když ale přišel březen, začaly se první případy onemocnění objevovat i u nás, v malé zemi uprostřed Evropy. V půlce března se vláda rozhodla uzavřít a omezit sociální služby. A to se dotklo i nás.
Jednoho dne jsme přišli do práce a dozvěděli jsme se, že můžeme jít zase domů, že se stacionář uzavírá. Byl to pro mě a mé kolegyně takový menší šok. Co teď s námi bude? Kdy se zase vrátíme zpět do práce? Najednou jsme se ocitli „sami“ doma. Pro mne to byla první podobná chvíle volna od začátku práce v Charitě Opava. Měl jsem být na telefonu, když bude potřeba něco zařídit. Ale zdálo se mi, že nejsem využitý. První dny jsem přemýšlel, kde a jak se uplatnit. Pomáhat jako dobrovolník starším a potřebným, zařídit jim nákupy a podobně. Doba strávená doma mi sice ubíhala celkem rychle, přece jen Vás péče o malé dítě zaměstná, ale připadal jsem si jako nezaměstnaný. Některé kolegyně doma šily roušky a byly různě nápomocny. Já ale šít neumím. Přesto jsem se k této činnosti dostal. Zavolali mi z šicích dílen, zda bych mohl pomoci s rozvozem látek na roušky. Ochotně jsem souhlasil a zapojil se tak do společného díla pomoci.
Takto to šlo nějakou dobu a v květnu jsme mohli konečně zase otevřít. To už ale bylo vše jinak. Roušky, ruce, rozestupy, měření teploty... Magické zaklínadlo dnešní doby. Opatření se dotkla nás všech, nejvíce ve zdravotnictví. A to mě pak v září zajímalo nejvíce. Měla se mi narodit dcera a já bedlivě sledoval aktuální opatření. Hrozilo totiž, že nebudu moci být u porodu. A to by mě hodně mrzelo. Nakonec ale vše dobře dopadlo, já to do porodnice stihl, a mohl se tak tohoto krásného životního okamžiku zúčastnit. Od té doby mám o něco více starostí, tedy vlastně radostí.
Když pak v listopadu onemocněly některé mé kolegyně koronavirem, byla to má první „osobní“ zkušenost s touto nemocí. Absolvoval jsem testy s negativním výsledkem, řídil službu z karantény. Byla to pro mě cenná životní zkušenost. Zprávy o postupu pandemie v naší zemi vnímám teď už jen okrajově. Nyní je pro mě na prvním místě rodina. Na opatření (a jejich časté změny) jsem si již zvykl, práce a život tak jede dál… Vladan JÄGERMANN, Mraveneček
