27.02.2004 - „My tři králové jdeme k vám...“, začínáme již nevím pokolikáté zpívat. Od pusy se mi kouří a není to cigaretový kouř ani kadidlo, prsty mě zebou, a to mám rukavice. Náladu mám taky nevalnou, a to jsem Kašpar. Ani Melichar s Baltazarem na tom nejsou lépe. Nadšením už oplývá jen vedoucí skupinky. Otevírají se dveře a z nich vyhlíží hezká, ale uspěchaná paní. Zazpívat a popřát do nového roku si však nenechá – chce pouze přispět na Charitu – a do pokladničky vkládá složenou bankovku.
„My tři králové jdeme k vám...“, začínáme již nevím pokolikáté zpívat. Od pusy se mi kouří a není to cigaretový kouř ani kadidlo, prsty mě zebou, a to mám rukavice. Náladu mám taky nevalnou, a to jsem Kašpar. Ani Melichar s Baltazarem na tom nejsou lépe. Nadšením už oplývá jen vedoucí skupinky. Otevírají se dveře a z nich vyhlíží hezká, ale uspěchaná paní. Zazpívat a popřát do nového roku si však nenechá – chce pouze přispět na Charitu – a do pokladničky vkládá složenou bankovku.
Zatímco pokračujeme k dalším dveřím, Baltazar usilovně zkoumá hodnotu vložené bankovky, aby mu neuniklo, kolik peněz už v pokladničce máme. Zvoníme na další dveře. Otevírá mladý muž s miminkem na rukou. Nechá si zazpívat, obdarovat se, za vše nám poděkuje, přispěje a na cestu nám dává hrst bonbónů. Tentokrát jsem si přišel na své také já: po dlouhé době mi bylo dovoleno křídou na dveře napsat K + M + B 2004. Při psaní uvažuji nad tím, že tato písmena znamenají více, než jen znamení pro další partu koledníků "tady už jsme byli" a lituji toho, že lidé odmítají přijmout Boží požehnání jen kvůli svým naleštěným futrům.
Pokračujeme dál. V krátké době jsme urazili notný kus cesty. Ne, že bychom někoho vynechali, ale u několika dveří jsme zvonili marně – nikdo neotevřel. Jen za záclonou se občas něco pohnulo – že by kanárek? Jednou dokonce vzápětí po našem odchodu opustila dům početná rodina. Proč nám neotvírají? Přemýšlím, jestli se nás bojí a mimoděk prohlížím naše parádní kostýmy. Nejsme přece žádní bezdomovci ani výběrčí poplatků. Anebo o nás nevěděli? To se mi zdá téměř nemožné – všude kam se hneš, jsou upoutávky na Tříkrálovou sbírku a Melichar s Baltazarem tu ještě předevčírem roznášeli do schránek letáčky.
Před námi je třípatrový činžovní dům. To slibuje hned několik výhod. Bude tam teplo (ruce ani nohy už necítím) a můžeme sfouknout celé patro najednou. Každý zvoníme u jedněch dveří a chviličku vyčkáváme, zda někdo otevře. Troje dveře se rozpačitě otevírají a po otázce, zda můžeme jejich obyvatelům zazpívat se jedny opět uzavírají – starší pobledlá paní odmítá. Zpíváme tedy svou koledu alespoň zbývajícím zájemcům. Najednou se uzavřené dveře znovu otevřely a pobledlá paní nám s dojetím a slovy díků vkládá do pokladničky hned několik nažloutlých mincí. Dosavadní únava a pokleslá nálada ze mne rázem mizí. Mám takovou radost, že ani nevnímám Baltazarovo hlášení o aktuálním stavu v pokladničce. Celé dnešní putování získává v mých očích nový rozměr – podařilo se nám naplnit původní myšlenku celé Tříkrálové sbírky vzájemného obdarování a předávání radostné zvěsti lidem. A tento nový, dosud neznámý, u srdce hřející pocit ve mne zůstává i po skončení našeho koledování, když odcházím domů na teplý čaj.
Zatímco pokračujeme k dalším dveřím, Baltazar usilovně zkoumá hodnotu vložené bankovky, aby mu neuniklo, kolik peněz už v pokladničce máme. Zvoníme na další dveře. Otevírá mladý muž s miminkem na rukou. Nechá si zazpívat, obdarovat se, za vše nám poděkuje, přispěje a na cestu nám dává hrst bonbónů. Tentokrát jsem si přišel na své také já: po dlouhé době mi bylo dovoleno křídou na dveře napsat K + M + B 2004. Při psaní uvažuji nad tím, že tato písmena znamenají více, než jen znamení pro další partu koledníků "tady už jsme byli" a lituji toho, že lidé odmítají přijmout Boží požehnání jen kvůli svým naleštěným futrům.
Pokračujeme dál. V krátké době jsme urazili notný kus cesty. Ne, že bychom někoho vynechali, ale u několika dveří jsme zvonili marně – nikdo neotevřel. Jen za záclonou se občas něco pohnulo – že by kanárek? Jednou dokonce vzápětí po našem odchodu opustila dům početná rodina. Proč nám neotvírají? Přemýšlím, jestli se nás bojí a mimoděk prohlížím naše parádní kostýmy. Nejsme přece žádní bezdomovci ani výběrčí poplatků. Anebo o nás nevěděli? To se mi zdá téměř nemožné – všude kam se hneš, jsou upoutávky na Tříkrálovou sbírku a Melichar s Baltazarem tu ještě předevčírem roznášeli do schránek letáčky.
Před námi je třípatrový činžovní dům. To slibuje hned několik výhod. Bude tam teplo (ruce ani nohy už necítím) a můžeme sfouknout celé patro najednou. Každý zvoníme u jedněch dveří a chviličku vyčkáváme, zda někdo otevře. Troje dveře se rozpačitě otevírají a po otázce, zda můžeme jejich obyvatelům zazpívat se jedny opět uzavírají – starší pobledlá paní odmítá. Zpíváme tedy svou koledu alespoň zbývajícím zájemcům. Najednou se uzavřené dveře znovu otevřely a pobledlá paní nám s dojetím a slovy díků vkládá do pokladničky hned několik nažloutlých mincí. Dosavadní únava a pokleslá nálada ze mne rázem mizí. Mám takovou radost, že ani nevnímám Baltazarovo hlášení o aktuálním stavu v pokladničce. Celé dnešní putování získává v mých očích nový rozměr – podařilo se nám naplnit původní myšlenku celé Tříkrálové sbírky vzájemného obdarování a předávání radostné zvěsti lidem. A tento nový, dosud neznámý, u srdce hřející pocit ve mne zůstává i po skončení našeho koledování, když odcházím domů na teplý čaj.
